V Birkenau byla holandská židovka Mala Zimmetbaumová. Její vinou bylo, že byla židovkou. Všichni, kdo ji znali, vyprávěli, že to bylo mimořádně hezké děvče, velmi tiché, čisté, proti němuž nikdy nebylo stížností. Dostalo povolení nosit šátek na hlavě. Bylo nemocno, dostalo povolení nosit svetr. Nikdo netušil, že pod klidným povrchem je tolik neklidné touhy po svobodě.

Celé měsíce se připravovala v dohodě s polským vězněm, který tam v lágru pracoval a s nímž byla asi ve vztazích bližších než nepřiznávala. Pod šátkem nechala si tajně růst vlasy, bez ohledu na bolest odstranila si vytetované číslo na ruce, (proto ten svetr). A jednoho dne s hlavou vztyčenou s obvyklým svým klidem, nehledíc napravo či nalevo, v pravé poledne prošla hlavní branou lágru. Nikdo ji nezastavil, její útěk byl zpozorován až večer při apelu. V noci nato utekl její Polák.

Poláka chytili brzy a hned oběsili. Malu dostali až za tři týdny. Hrozně ji bili ve vězení (každý lágr měl svůj bunkr). Až po týdnech ji vyvedli na apelplac, aby ji veřejně oběsili. Ženy, které byly při tom a které mi to vypravovaly, plakaly, když říkaly:

»Mala byla tak krásná, vysoká, štíhlá, s dlouhými světlými vlasy až na ramena, bledá jako sníh, ale nebojácná!« Na apelplacu ještě více zvedla hlavu a vykřikla na Arbeitsdienstftihrera, jenž ji nejvíce týral: »Tři týdny svobody, ty měly cenu života!«

Připraveným kouskem žiletky prořízla si žíly na zápěstí, až krev daleko stříkala. Arbeitsdienstftihrer chytil ji za zraněnou ruku a zkroutil ji jí tak surově, že jí ruku zlomil, Nevykřikla. Jen řekla s nejhlubším opovržením v hlase:

Ihned bylo po popravě a ženy přivedené, aby se dívaly na zabití své kamarádky, byly okamžitě odvedeny do baráků. Eses–vedení lágru rozhodlo, že Mala Zimmetbaumová bude za živa, upálena v krematoriu« Dopravili ji do nemocnice, obvázali a nařídili posilující injekce, aby mučení déle vydržela. Ale děvčata v nemocnici riskovala sama hroznou smrt a místo kafrové injekce dala jí silnou dávku morfia. Poděkovala jim pohledem a vedena čtyřmi esesmany šla ke krematoriu. Nedaleko vrat klesla, zasmála se ještě vrahům doočí a vykřikla:

Za půl minuty nato byla mrtva. Taková byla touha po svobodě, že následující noci utekly čtyři další ženy z Birkenau. Mala Zimmetbaumová zemřela 26. srpna 1944. Při jejím umírání a smrti byly přítomny dr. Ella Kleinová ze Sušice na Šumavě a Margit Kohnová, roz. Kaufmannová, žena slovenského partyzána z Pribovců u Turčanského Sv. Martina, a znají i esesmany, kteří Malu mučili a odsoudili k upálení zaživa, i ona děvčata z nemocnice, která riskovala vlastní život, aby Mala aspoň smrtí unikla mučení.

Jednou počátkem května 1943 šli jsme večer z práce. Těsně za branou lágru na dvou velikých stolech ležely čtyři rozstřílené mrtvoly vězňů. My jsme museli pochodovat podél stolů, abychom na vlastní oči viděli, co nás čeká, pokusíme–li se také o útěk. Šedě bílá, krví a hlínou umazaná těla byla prostřílena kulometem, skelné oči hleděly vytřeštěně k nebi a z prostřílených břich vytékala krev a obsah střev. Bylo to hrozné a bylo to hnusné. A taková byla touha po svobodě, že následujícího dne šestkrát houkala siréna.